Historie vyvrací nezbytnost státu: Bezstátní civilizace úspěšně existovaly po mnoho staletí. (Ilustrační foto: redakční koláž).

Historie dokazuje, že nestátní či bezstátní společnost je možná a reálná, příkladem čehož jsou úspěšné – třebaže státním školstvím částečně utajované – existence bezstátní Harappské civilizace, společnosti založené na systému „tuath“ ve středověkém Irsku či americké bezstátní Pensylvánie na přelomu 17. a 18. století. 

Žijeme v éře totálního etatismu a z toho plynoucí etatistické slepoty. Moderní člověk se narodil do světa, který je do posledního centimetru čtverečního rozparcelován mezi suverénní státy. Na základě toho podlehl iluzi, že bez všudypřítomné ruky vládního aparátu a všemocného státu by se lidstvo okamžitě propadlo do krvavého chaosu.

Státní monopol na životy, peněženky a pravidla hry je dnes vnímán jako neměnný přírodní zákon – stejně samozřejmý jako gravitace.

Nejnovější pokusy o vytváření svobodných zón, seasteadingu nebo decentralizovaných jurisdikcích bez politických vládců končí nezdarem a nevíc narážejí na zeď posměchu. Většinová akademická obec i média tyto pokusy většinou nálepkují je jako utopické kuriozity, naivní fantazie nebo avantgardní anarchistické podivínství.

Jenže tento všudypřítomný skepticismus není ničím jiným než hlubokou historickou amnézií. Lidstvo jakoby zapomnělo, že bylo donuceno zapomenout, že civilizace po staletí úspěšně vzkvétala bez jediné vyplněné daňové složenky či existence ministerstev.

Historická fakta mluví jasně: Země kdysi nebyla etatistická. Naopak, po relativně dlouhá období existovaly vysoce rozvinuté, stabilní a bohaté bezstátní společnosti. Tyto civilizace empiricky dokázaly, že složitý urbanismus, věda, spravedlivé právo i mezinárodní obchod mohou fungovat na bázi dobrovolné kooperace – bez nutnosti centrálního vládce či stálé armády.

Následující tři historické příklady z různých epoch a kontinentů demonstrují, že nestátní společnost není jen teoretickou fantazií svobodomyslných myslitelů, ale empiricky ověřenou praxí. Od starověké Asie, přes evropský středověk až po novověkou Ameriku – všude tam lidé dokázali žít v míru a prosperitě bez nadvlády státního aparátu.

Kultura údolí Indu: Civilizace bez králů a zbraní (cca 2600–1900 př. n. l.)

Kultura údolí Indu, známá také jako Harappská civilizace, představuje jeden z nejfascinujících oříšků pro moderní archeology a pro-státní historiky. Na ploše přesahující milion kilometrů čtverečních v dnešním Pákistánu a západní Indii vzkvétala v době bronzové společnost, která se velikostí i technologickou vyspělostí plně vyrovnala starověkému Egyptu či Mezopotámii.

Na rozdíl od nich však Harappané vytvořili toto ohromné městské prostředí bez jakýchkoli stop po centralizované státní moci.

Když archeologové odkrývali monumentální města jako Harappa či Mohendžodáro, automaticky očekávali, že narazí na obvyklé atributy raných států: obří paláce vládců, chrámy oslavující božské monarchy, monumentální hrobky plné zlata a obětovaných poddaných, nebo alespoň masivní reliéfy oslavující válečná vítězství.

Nic takového se však nenašlo. Architektura induských měst byla striktně utilitární a zaměřená na blahobyt širokých vrstev obyvatelstva, nikoli na demonstraci „státní“ moci.

Nejvýraznějším rysem této civilizace byla neuvěřitelná míra standardizace a dobrovolné koordinace. Města měla sofistikovaný pravoúhlý uliční systém, unifikované pálené cihly s přesným poměrem stran a nejpokročilejší kanalizační a vodovodní systém starověkého světa, který zahanbil i pozdější římské inženýry.

To vše fungovalo na bázi decentralizovaného obchodu a sdílených kulturních norem. Hmotná kultura, tedy fyzické, hmatatelné předměty, které lidé v dané civilizaci vytvořili a zanechali, naznačuje existenci cechů a obchodních sítí, které spravovaly infrastrukturu bez nutnosti politického diktátu.

Absence státního monopolu na násilí je v údolí Indu doložena také naprostým nedostatkem útočných zbraní a vojenské infrastruktury. Archeologické nálezy neodhalily žádné stálé armády, žádná opevnění určená k obraně před sousedními městy v rámci samotné civilizace, ani kosterní pozůstatky nesoucí stopy masového násilí či válečných konfliktů.

Mír nebyl vynucován hrozbou státního trestu, nýbrž byl přirozeným důsledkem oboustranně výhodné obchodní kooperace a vysoké životní úrovně.

Harappský experiment trval sedm století, což je doba, které se většina moderních centralizovaných států ani nepřiblížila. Její zánik nebyl způsoben vnitřním rozpadem politického systému či občanskou válkou, ale dramatickými klimatickými změnami, vysycháním řeky Sarasvatí a proměnou monzunových cyklů.

Kultura údolí Indu tak zůstává nezvratným důkazem, že urbanismus, věda, mezinárodní obchod a vysoká míra standardizace mohou existovat v ryze bezstátním prostředí.

Raně středověké Irsko: Polycentrický právní řád v praxi (6. až 12. století)

Raně středověké Irsko bývá někdy uváděno jako nejlepší historický model fungujícího anarchokapitalismu či polycentrického právního uspořádání. Po dobu více než půl tisíciletí, až do anglo-normanské invaze, nepoznala irská společnost instituci centrálního státu, jednotného zákonodárce ani monopolního soudního aparátu.

Přesto se nejednalo o primitivní kmenovou anarchii, ale o vysoce sofistikovanou, gramotnou a právně vyspělou křesťanskou kulturu.

Základní společensko-politickou jednotkou v Irsku byl tuath. Na celém ostrově jich paralelně existovalo zhruba 150. Tuath však nebyl státem v geografickém smyslu; šlo spíše o dobrovolné sdružení svobodných vlastníků půdy, kteří se rozhodli pro vzájemnou obranu a právní ochranu.

V čele stál král, jehož pravomoci by však moderního etatistu šokovaly. Král neměl žádnou zákonodárnou moc, nevlastnil monopol na soudnictví, nepobíral od občanů žádné povinné daně a nemohl nikoho nutit ke vstupu do armády.

Právo v Irsku, známé jako Brehonské právo, bylo plně decentralizované a objevované, nikoli diktované shora. Právní experti (brehoni) byli soukromými podnikateli, jejichž obživa závisela na jejich reputaci, moudrosti a nestrannosti.

Pokud dva lidé vstoupili do sporu, vybrali si brehona jako arbitra. Brehoni neměli k dispozici žádnou státní policii, která by jejich rozsudky vynucovala. Vynutitelnost práva stála na síle společenského konsensu, instituci ručitelů a hrozbě sociálního ostrakismu či ztráty cti, což v tehdejší společnosti většinou znamenalo ekonomickou smrt.

Celý irský právní systém byl postaven na principech restituce (odškodnění oběti) a nikoli na retribuci (trestu ze strany státu). Pokud byl spáchán zločin, včetně vraždy, viník nebo jeho rodina museli oběti či pozůstalým vyplatit stanovenou kompenzaci vyjádřenou v majetku (často v dobytku).

Stát neexistoval jako třetí strana sporu, která by parazitovala na pokutách. Spravedlnost byla přísně soukromou záležitostí mezi poškozeným a agresorem, což minimalizovalo eskalaci násilí a motivovalo k rychlému smíru.

Tento polycentrický systém prokázal neuvěřitelnou stabilitu a flexibilitu. Dokázal absorbovat zavedení křesťanství i opakované vikingské invaze, aniž by došlo k centralizaci moci do rukou jediného diktátora.

Právní pluralismus a absence státu v Irsku zanikly až pod tlakem brutální vnější vojenské síly Anglického království, které v průběhu staletí systematicky a násilně Brehonské právo vymýtilo, aby na ostrově etablovalo svůj vlastní monopol moci.

Pensylvánie (1681–1756): „Svatý“ libertariánský experiment na americké půdě

Novodobá historie nabízí ještě radikálnější příklad bezstátního uspořádání, který vznikl přímo v srdci Severní Ameriky.

Když anglický kvaker William Penn obdržel od krále Karla II. chartu na území dnešní Pensylvánie, rozhodl se zde realizovat to, co sám nazval „Svatým experimentem“.

Jako hluboce věřící pacifista a odpůrce státního donucení uplatnil v nově zakládané kolonii radikální náboženské, etické a politické principy, které fakticky eliminovaly státní aparát.

Po dobu více než sedmdesáti let fungovala Pensylvánie jako prosperující civilizace bílých osadníků, aniž by disponovala základními nástroji státní suverenity. Kolonie neměla žádnou oficiální armádu, žádné povinné milice, žádné státní daně určené na financování represivního aparátu. A měla prakticky nulovou byrokracii.

Správa věcí veřejných byla omezena na naprosté minimum a většina veřejných služeb, infrastruktury a sociální pomoci byla organizována na bázi dobrovolných kvakerských komunit a volného trhu.

Zatímco sousední kolonie vedly krvavé a vyhlazovací války s domorodými indiánskými kmeny, pensylvánský pacifismus přinesl této oblasti dlouhotrvající mír. William Penn a jeho následovníci důsledně odmítali státní vyvlastňování indiánské půdy.

Místo toho s domorodci jednali jako s rovnými partnery a veškerou půdu od nich legálně – na bázi dobrovolnosti – kupovali prostřednictvím řádných obchodních smluv. Absence státní armády paradoxně nevedla ke zranitelnosti, ale eliminovala samotný zdroj napětí a konfliktů.

Tento stav radikální svobody vyvolal bezprecedentní ekonomický rozkvět. Do Pensylvánie, a zejména do jejího centra Filadelfie, proudily tisíce imigrantů z celé Evropy, kteří utíkali před náboženským pronásledováním, konfiskacemi a povinnou vojenskou službou ve svých domovských státech.

Absence celních bariér, regulací a daní proměnila kolonii v jedno z nejbohatších a nejproduktivnějších míst na americkém kontinentu, kde se dařilo řemeslům, zemědělství i kultuře.

Pensylvánský libertariánský experiment neskončil kvůli vnitřnímu kolapsu nebo ekonomické krizi. Jeho konec v roce 1756 byl vynucen geopolitickým tlakem zvenčí během sedmileté války (francouzsko-indiánské války).

Britská koruna tehdy donutila pensylvánské kvakery, aby se podřídili imperiální politice, zavedli daně a vybudovali milice. Kvakeři pak raději masově rezignovali ze svých pozic v legislativním shromáždění, než aby porušili své pacifistické zásady.

Sedmdesát let prosperity bez státu však zanechalo nesmazatelný důkaz, že svoboda a absence donucení jsou motorem lidského pokroku.

Cesta z etatistické pasti

Historické příklady kultury údolí Indu, raně středověkého Irska a kvakerské Pensylvánie boří základní mýtus moderní politické filozofie – mýtus o tom, že řád, právo a prosperita jsou přirozeným produktem státního monopolu.

Zmiňované nestátní společnosti nebyly primitivními kmeny ani krátkodobými anomáliemi; šlo o komplexní, technologicky vyspělé a dlouhodobě stabilní civilizace. Ukazují nám, že lidská kooperace je primární, zatímco stát je sekundární a parazitický aparát, který se na již fungující společenské struktury pouze naruby narouboval.

Zkušenosti z uvedených tří epoch nabízejí klíčová ponaučení pro moderní snahy o budování svobodnějších enkláv a nestátních společenství.

Právo může existovat nezávisle na státu. Model středověkého Irska dokazuje, že právo a spravedlnost mohou fungovat jako decentralizovaná služba na volném trhu.

Ekonomická prosperita je nejlepší štít. Pensylvánský experiment ukazuje, že odstranění daní a byrokracie uvolňuje tak obrovský rezervoár lidské produktivity, že se taková oblast okamžitě stává magnetem pro kapitál i mozky z celého světa.

Moderní enklávy svobody (jako jsou speciální ekonomické zóny či autonomní města) musí vsadit na ekonomickou nezbytnost – vytvořit takové podmínky pro inovace, před kterými okolní zregulovaný svět nebude moci zavřít oči.

Infrastruktura bez donucení: Harappská civilizace vyvrací argument, že velká města a složité infrastrukturní sítě vyžadují centrální plánování. Dobrovolná standardizace a cechovní kooperace dokáží vyřešit i ty nejkomplexnější logistické výzvy.

V 21. století tuto roli přebírají open-source technologie, sdílená ekonomika a peer-to-peer sítě, které umožňují koordinaci milionů lidí bez politického diktátu.

Minulost nám dokázala, že společnost může existovat i bez státu. Současnost dává do rukou technologie, které umožňují tento svět znovu vybudovat na globální a digitální úrovni. Monopol státu tak nakonec nemusí být „koncem dějin“, ale jen dočasnou dějinnou odbočkou.